Jura podruhé

Nürnberger Turm

Frankenrjura podruhé byla poměrně dost ve znamení té první. Místo Filipáka, jel ale Pája a trošku více pršelo. Podařilo se nám vyjet o něco dříve, nicméně Sýbič nezklamal a i když si telefonicky ověřoval, že už budem za chvíli u lávky ve Stradonicích, tak tam dorazil o čtvrt hodiny pozdě. Stihl jsem si ještě pod mostem  vyřídit nevyřízené raní účty. Stejně si jel Vašek vyřídit účet do oblasti, kterou jsme navštívili minule jako poslední. Čekal tu totiž na něj Kyrill za 9-. K jídlu jsem měl kuře v mrkvi od maminky. S Pájou jsme se na začátek hezky vybáli v morálovém odlezu k prvnímu jištění jinak pěkné šestky. Já jsem pak neúspěšně pokusil krásnou 7-, k úspěchu mi ale stačilo jen mít o krapet sil navíc cvaknout slaňák. I tak spokojenost. Vašek sváděl marný boj s Kyrillem, když začalo pršet. Účty zůstaly nevyřízeny a jeli jsme s basičkou braníka za Mecákem do Coburgu. Opět jsme dostali večeři a celkem brzo usnuli. V neděli pršelo asi do deseti hodin i tak byla ze cíl zvolena vápencová věž Nürnberger Turm. Skála byla mokrá, ale i tak jsme se snažili a něco jsme i vylezli, včetně nádherné věže, kde jsme chvilku pohovnili. Odpoledne svítilo sluníčko a padaly poslední šestky. Dojedl jsem kuře v mrkvi a pomalu jsme nabrali směr domů.

Topo u věže

Ploučnický Sajgón

 Chlapci chtěli navázat na loňskou Ohři a doufejme, že se ze zářijové „vody“ stane tradice. Po zvláštní diskusi nakonec vyhrála varianta Slepic Ploučnic, které ve vítězství hodně přidal název – aspoň tedy u mě. Hanz se ujal organizace a Mimoňských skautů objednal lodě. Původní plán počítal s pátečním odjezdem, ale předpověď počasí odjezd posunula až na sobotní ráno. Posun odjezdu mi celkem vyhovoval, jelikož jsem stihnul koupit ještě smeták a smetáček do bytu. U Hanze jsme se měli sejít všichni, ale Vašek v průběhu večera zavolal, že nemá kalící náladu a že nakonec pojede sám nebo co. Hroznej blábol. Poznali jsme Pavlovu přítelkyni Terku, popili víno z Billy v akci, a i když jsme s Baruchou přišli již sbalení, odešli jsme přespat do naší nové hromádky.

Ráno opravdu vydatně pršelo a už v šest čtyřicet byl sraz na autobusáku v Holešovicích, kde jsme samozřejmě byli první. Jako druhý přišel nečekaně Vašek. Hanz s Bárou, Pavlem a Terkou doběhli těsně před odjezdem autobusu. Lodě nám měli být dovezeny do Novin pod Ralskem, kde nás těsně po deváté vyplivl autobus. V místní samoobsluze, která by bezkonkurenčně sklízela úspěchy v muzeu normalizace, jsme dokoupili poslední zásoby a vzácného sklepmistra. Jiné bílé víno neměli, ale příští sobotu má prý dorazit vynikající chardonnay. Poprvé jsme také viděli říčku Ploučnici, kterou jsme měli v plánu sjet. Nikdo Hanzovi nevěřil, že je to opravdu ona. Byla. Kousek za vesnicí, jsme našli slečnu skautku z Mimoně i s našimi loděmi. Dozvěděl jsem se tu, že na sms od Hanze s otázkou kolik chci barelů, jsem zřejmě měl odpovědět. Tak jsme nakonec měli jeden barel na loď a i to se dalo zvládnout. Já jsem osobně čekal, že na řece budeme sami, ale opak byl pravdou. Vodáků bylo před ploučnickou průrvou, kde jsme plavbu začínali, na můj vkus až moc. Bylo tu taky mnoho dětí, které měli mnoho keců. Jeden pořád otravoval „já už chci jet“ a druhý zase „ já se bojim, já se bojim, já chci větší loď“. Nějak jsme narvali věci do barelů a igelitek a vyrazili vstříc průrvě. Ploučnická průrva je jakýsi umělo-přírodně vytesaný kaňon do měkkého pískovce končící v černé díře. Do jaké míry se na jeho tvorbě podílela příroda, mi není jasné, ale mám v plánu si to zjistit. Díra nás vyplivla přes malý schod do klidné „zátoky“ a kolem sámošky jsme již pluli směr Mimoň.

Barča u kormidla

Nechal jsem Barču na začátku u kormidla, ale nějak to nešlo, tak jsme se nakonec po chvilce vystřídali. Ploučnice si to celkem svištěla, žádnej volej. Před prvním jezem jsme na sebe čekali a taky jsme se pokochali krásným cvaknutím slavného pana Tajovského z VŠE. Nějak jsme s Barčou nezvládli přípravu, co se týče proviantu a tak jsme skočili v Mimoni na pizzu. Po Mimoni začal slovy Hanze „ten pravý ploučnický sajgon“. Už tak úzký tok říčky najednou ještě více zúžil všelijaký porost, popadané stromy a to jak horizontálně, tak vertikálně. Často jsme museli podplouvat padlé kmeny, o které jsme odírali čnící části těla, jako nosy, uši či pozadí. Vašek nakonec uplatňoval i přelézací techniku. Kdyby byl býval stav vody o pár centimetrů výše, byla by sjízdnost poměrně zajímavější a moc si to ani nechci představovat. Ploučnický sajgon navíc ještě meandruje a to znamená slalom v místním mangrove mezi padlými kmeny a různými dalšími překážkami. Vodácké zkušenosti tento terén zcela jistě prověří. Dojeli jsme na Boreček, kde jsme dali jednoho motýla a vyžebrali nějakou malinovku od zde končících vodáků. Dále Ploučnice pokračovala v meandrujícím rytmu až do rozlehlé nivy, kde jsme hledali místo na přespání. Hanz měl místo načtené z mapy a orientaci v meandrech jsme dolaďovali pomocí GPS. Nakonec jsme asi přistáli podle Hanzových představ. V plánu byl i západ slunce, který se nám povedlo odlovit z nedalekého pískovcového vrcholku. Vrchol nabídl pohled od ještědského hřebenu až po Lužické hory. Viditelnost byla skvělá a slunce to všechno krásně do ruda osvítilo. Nádhera. Cestou zpátky jsme si s Vaškem sebrali světelné meče, jenže Vaška přemohla temná strana síly. Když udeřil svým „lightsaberem“ do stromu uštědřil mi slušnou ránu odštěpkem klacku do zátylku. Hajzl. Cestou jsme sebrali pár mokrých dřevin a dotáhli je do našeho tábořiště. Rozdělali jsme oheň, uvařili večeři a rozjeli sklepmistra.

Jen tak tak...

V noci mi bylo tak akorát. Ráno nás přivítalo sluníčko a kousek po deváté jsme již znovu pluli. Ploučnice si to ještě chvíli meandrovala nivou a Barucha mi vysvětlovala fluviální procesy a pojmy. U starého mlýna jsme si užili jez a pak jsme v nějakém koutě říčky poobědvali. Cesta na konečnou do České Lípy netrvala dlouho a před čtvrtou jsme měli již odevzdané lodě. S mezinárodní pomocí jsme našli autobusák i vlakáč a já dokonce pozdravil místečko, kde jsem prodával na Vánoce kapry. Poznal jsem tu dokonce i známé tváře místních bezdomovců. Jako nadlidský výkon se ukázalo hledání hospody, kde by nám něco uvařili. Nakonec se nám to povedlo v místním hotelu, ale i tak to byl celkem zážitek. Autobus jsme stihli a krásně si zpět do Prahy pohnili.

za fotky díky Hanzoj

Přežít čekání v Kladně

Uzly v cíli

S Barušou jsme s v kategorii MŽ zúčastnili nestandardního survivalového závodu s názvem Přežít Kladno. První dvojice startovaly na Kladenském sletišti od devíti hodin, ale ta naše s názvem podle indonéského pokrmu Ayam bakkar, vystartovala až v hodin deset. Myšlenka závodu byla celkem zajímavá. Celkem šlo pořadatelům zřejmě o to, aby účastníkům představili Kladno v celé své „kráse“. Závod byl koncipován jako orienťák na kole s volným postupem kontrol, na kterých většinou byl nějaký úkol. Na každé kontrole se navíc měřily stopčasy, které byly v cíli odečteny z celkového času. Mapa nabízela pouze jeden logický postup, jelikož jedna z prvních kontrol druhého možného postupu otevírala až v jedenáct. Přes kladenský Kaufland jsme dovalili k místní bažantnici, kde byla naše první kontrola. Zapamatovali jsme si čas příjezdu a počkali jsme si asi čtvrt hodinky. Splnění kontroly spočívalo ve střelbě z paintballové pistole na terč. Asistovala tomu kladenská městská policie. Střelba nicméně nebyla obyčejná, jelikož každý z dvojice musel odstřílet v sedě na svém kole a druhý z dvojice ho u toho držel. Já jsem netrefil ani jeden terč a Barča zasáhla jednou. Celkem na pohodu jsme posléze po cyklostezce nad Svatým Janem odlovili další kontrolu včetně zašifrované indicie. Šifra ukrývala souřadnice cíle. Pokračovali jsme do kladenské průmyslové zóny, kde na místním polygonu Singing Rock Barča zdolala desetimetrový provazový žebřík. Další kontrola byla nedaleko a spočívala v dovednostní jízdě s paletovým vozíkem. Stop čas byl 40 minut. Následující kontrola byla v kladenské štěrkovně, kde jsme cvakli kleštěmi a měli se naučit čtveřici uzlů, které jsme měli v cíli předvést. Uzly jsme naštěstí všechny uměli. Na další stanoviště to bylo opět kousek a to byl kámen úrazu celého závodu. Strávili jsme tu opět dlouhý stop čas, tentokrát skoro hodinku. Složili jsme tu skládačku z topenářských trubek, jeli cvaknout další kontrolu a sebrat další šifru do nedaleké rokle. Poslední kontrola, kterou jsme ještě vzali, se nacházela ve skanzenu Mayrau a spočívala ve výlezu na místní padesátimetrový komín. Nicméně jsme si museli dvě hodiny počkat. Při výlezu mě pan asistent zapomněl cvaknout do lana a tak jsem byl jištěn jen na jakési kolejnici podél žebříku. Nahoře jsem si vytáhl lano, cvakl se a seběhl dolů.

Označení kontrol na mapě bylo nešťastné a zakrylo tak, že cesta, která se jevila, že ke kontrole vede, nakonec vedla na strmý kopec nad ní. Nejvíc mě mrzí, že jsem měl dvě hodiny na to si vzít mapu a podívat se na tento postup. Naštval jsem se především na sebe a trošku jsem vytekl. Barborce kápla slzička a mě došlo, že jsme si závod přijeli především užít. Dlouhé čekání jsem si ale upřímně neužíval. Na slalom s kolečkem hnoje a na házení nožů jsme se tedy vykašlali a jeli jsme rovnou podle šifry do cíle, který byl nečekaně na stejném místě jako start. V cíli jsme měli z bazénu vylovit kus lana a na něm předvést naučené uzly. Automaticky jsem se začal svlékat, ale Barucha se prý potřebovala schladit. Účel to splnilo, Barucha se schladila a slzička se zamáčkla, ale pro lano se potopit nedokázala a tak jsem musel nastoupit já. Uzly Barča předvedla bez zaváhání a tím to pro nás skončilo. Paní organizátorka se divila, že nám scházejí kontroly. Řekl jsem ji, že nás nebavilo čekání a tak jsme po komíně jeli rovnou do cíle a že nás může diskvalifikovat. Dali jsme guláš a jeli koupit pračku.

Po víkendu jsem otevřel stránky závodu a s údivem jsem se dozvěděl, že jsme skončili druzí, což mi není úplně jasné. Přežít Kladno je každopádně zajímavý koncept. Je to něco jiného než jsem byl dosud zvyklý, ale zcela jistě má tento závod mezi ostatními své místo. Jen je potřeba pro příští ročníky koncept lépe propracovat.

Odkaz na stránky závodu - fotky  a výsledky

Východ slunce na Sněžce

Západ slunce z Čertovy louky

Chtěli jsme s Barušou na Sněžku a nejlépe na východ slunce s přespáním někde na divoko. Autobus nás vyhodil ve Špindlu kousek po jedné hodině. Předpověď počasí byla celkem příznivá a napovídala nulové srážky a čistou oblohu. Nicméně okolní vrcholky byly zahaleny v šedých mracích a sem tam i sprchlo. Moc pozitivně to nevypadalo. V nepříliš pohledné hospodě jsme dali po jednom krakonošovi a gulášovce v chlebu a vyrazili jsme kolem Bílého Labe na Luční boudu. Začalo nám v pohybu být celkem teplo a tak jsme každý shodil vrstvu. U dívčí lávky jsem si všiml, že Barča nemá náušnici. Vydedukovali jsme, že ji musela spadnout při svlékání vrstev a jelikož to nebylo daleko, tak jsem se rozběhl zpět. Místo jsem našel a jal se hledat náušnici. Brouzdal jsem tam dobrých deset minut a když už jsem to chtěl zabalit a na místě se vyčůrat, náušnice se zableskla. Popadl jsem jí a za chvilku jsem s radostí doběhl zpět k Barče. Cesta vedla kolem pohledných kaskád Bílého Labe, na kterých jsme s Barčou zkoušeli možnosti fotoaparátu. Touto cestou jsem ještě nikdy nešel a můžu říct, že splnila mé očekávání, hlavně tedy díky kaskádám a vodopádům a také horní partii před Luční boudou. Na Luční jsme chvíli brouzdali jídelním lístkem a jídla tedy nic moc a ceny ještě horší. Co ale stojí za ochutnání, je místní novinka - pivo Paroháč, které tu nabízejí ve několika variacích. Nejdřív jsme ochutnali pšeničnou dvanáctku a jelikož světlou jedenáctku teprve naráželi, pak jsme dali šanci polotmavé třináctce. Obě varianty výborné. Barča si dala ještě borůvkový koláč a já chleba se sádlem a cibulí. Počasí už vypadalo lépe a sluníčko krásně protahovalo stíny a osvětlovalo vrchol Sněžky. Na co jsme trošku zapomněli, byl vítr, který se hnal přes Čertovu louku a u Luční se před ním téměř nedalo skrýt. Barča trošku chytila obava, jelikož jsme chtěli strávit noc venku. Po večeři jsme se šli ještě projít na polskou stranu, ale byla nám zima a tak jsme se vrátili k Luční, kde jsme skryti před větrem v betonovém korytě přečkali noc.

Bílé Labe

V noci jsem se celkem budil, ale moc mi to nevadilo, protože jsem vždy viděl hvězdy, které z čertovy louky vypadají tak nějak víc hezky. K ránu ale hvězdy vidět být přestaly a přes naše koryto se počaly valit mraky. Tak to vydrželo až do budíku ve 4:30. Vstali jsme, dali malou snídani a smetli asi milion slimáků ze spacáků, karimatek a vlastně všeho. Cestou k Obřímu sedlu přes prameny Úpy se začala obloha protrhávat. Šli jsme bez čelovek, bylo vidět celkem pěkně. Ze sedla jsme stoupali po modré značce a doběhli jsme první kolegy východu slunce. Na vrchol jsme dorazili kousek před šestou hodinou. Východ slunce byl naplánován na 6:27, což slunce celkem dodrželo. Do té doby jsme v silném větru dali druhou snídani. Kolegů zde bylo víc než jsme čekali a někteří dokonce otvírali šampaňské. Přes vrchol Sněžky se zatím v intervalech valily mraky, ale jinak bylo počasí ideální. Slunce začalo vysílat první paprsky, které rázem mraky začaly trhat. Po chvilce nás již hřálo a i vítr snad ustal. Na vrcholu jsme se dlouho po východu nezdrželi a obřím dolem jsme šli do Pece na autobus a na ranního Krakonoše.

Mapa trasy

Paroháč

Pod minimálním stavem

Barucha nikdy nejela na kajaku, ale ráda by si to vyzkoušela. Jelikož se našel volný den a prostor, padla volba na Sázavu. Ve středu večer jsme objednali dva železné berty naplánovali logistiku. Ve čtvrtek v 6.40 mě Barča vyzvedla a v osm hodin jsme již čekali na vlak na zastávce Petrov u Prahy (Pikovice). Na konečné - Týnec nad Sázavou jsme vystoupili a šli do cukrárny na snídani. V devět se otevírá půjčovna a přesně v devět jsme tam byli. Půjčovací slečna nám sdělila, že stav vody je pouze 39 cm a tudíž nám výlet nedoporučuje. S Barčou jsme se na sebe podívali a já poznal, že chceme i tak jet a tak jsme jeli. Jednou jsem již pod minimem úsek jel a stálo to prd, ale Barucha jede poprvé na kajaku a tak to bude aspoň jednodušší. Fasujeme helmy, lodě, pádla, šprajdy, vesty a hurá na vodu.

Sám na toho na kajaku moc neumím, ale i to se snažím Barče předat. Začal jsem s tím, že se v kajaku sedí necudně a že je důležitá práce koleny. "Když chceš jet doleva, musíš naklonit loď doleva, zatlačit tedy pravým kolenem a záběr pravou rukou". Po pár podobných příkazech, jsem se ve stranách, kolenech a záběrech sám ztratil. Bylo jasné, že nejlépe se to bude učit za pochodu a tak i když to Barče úplně rovně nejelo, vyrazili jsme. Současně s námi vyrazila i skupinka dalších vodáků na kánoích. První jezy jsme dali s přehledem, jelikož jsme je sjeli po betoně. V podobném duchu to ostatně šlo i dál. V nejhorší pasáži, kousek před Kamenným Přívozem jsme dokonce museli z kajaků vylézt a lodě chvilku táhnout. V "Kameňáku" jsme dali v tradiční hospodě oběd. Ani teď nevím, jestli tam vlastně dobře vaří, protože tam mám vždycky takový hlad, že o tom ani nepřemýšlím. Barče to každopádně nechutnalo a dokonce to řekla vrchní slečně. Po obědě pokračujeme dále. Chvíli s námi po proudu plavalo nějaký zvířátko. Podle mě to byla němkyně, ale podle Barči takové zvíře neexistuje. Do Pikovic to byla vyloženě pohodička na sluníčku. Ve tři jsme již měli odevzdané lodě a frčeli do Prahy.

Editovaná limice

Vašek v Robontop 8-

Prší, ale do Jury se prý vyplatí jet i na otočku. V neděli pršet nemá a tak vyjíždíme v sobotu v osm ráno od Vaška. Vašek ale opět nezklamal a odjezd na záchodě posunul o dvacet minut. V Berouně jsme nabrali Filipa, kterému se cesta prodražila o cedr, který koupil manželce, ale aspoň díky tomu mohl jet s námi. V Kauflandu v Berouně jsme koupili basu plzně pro Mecáka u kterého máme v plánu přespat. Asi za tři hodiny jsme dorazili do Lauf an der Pegnitz, kde Vašek pořídil devítisetstránkový průvodce po celé Frankenjuře. Dáváme sváču a rychle na skály. V sobotu jsme lezli na Algersdorfer Wand, což byla krásná skalka kousek u silnice. Místo na parkování jsme podle průvodce našli na zeleném pruhu trávy přímo u silnice. Když jsme vybalovali věci z auta, objevil se místní farmář. Měli jsme strach, že nám jde vynadat, ale opak byl pravdou. Byli jsme pochváleni, že parkujeme dobře. Místní nás přišel pouze poprosit, zda-li bychom pod skalou nevyřídili ostatním lezcům, jestli by si mohli přeparkovat auta z jejich pozemku. Auta totiž blokovala slámu pro koně. Přišla i jeho řízná kolegyně a měla obrovskou radost, že si s námi může pohovořit svou příkladnou angličtinou. „No jo Češi se vždycky přijdou optat, jestli tu mohou parkovat, ale Němci to tam prostě nechaj“. Potěšilo nás to a pod skalou jsme zprávu vyřídili. Na rozlez jsme s Filipem dali 5+ a 6. Nádherný materiál. Pak padla 7- a bylo splněno. Vašek nasadil taktiku vyzkoušet za 8-, pak si dát hodinku spánku a ve snu si zopakovat nejtěžší kroky. Musím konstatovat, že se jedná o úspěšnou taktiku. Koňáci nám doporučili levnou hospodu, kam jsme se po lezení vypravili na večeři. Rodinná atmosféra a jídla do 5 EUR, nebylo o čem přemýšlet. Venca dal nějaký flák masa s bramborovým salátem, Filip schnitzel a já šašlik. Paní se k nám při placení posadila a začala z nás tahat informace. Vašek na to ale očividně neměl náladu a tak s důstojným „danke“ vstal a opustili jsme lokál.

TOPO prvního dne

Po večeři jsme nabrali směr Coburg, kde pracuje a bydlí Mecák s Terkou. Pohostili nás druhou večeří a my je importovanou plzní. Kousek po půlnoci jsme zalehli. V neděli jsme vyrazili na Rote Wand v Kleinziegenfelder Tal. Opět nádherná skála. S Filipem jsme začali ošklivou šestkou a natěšili se na 6+ se třema pivama. V průvodci, kterého Vašek zakoupil jsou hezké cesty hodnoceny jedním až třemi půllitry piva. Čím víc piv tím hezčí cesta. Celkem si tři piva zasloužila, ale já jsem na ni nestačil. Nejtěžší místo jsem sic zdolal, ale pak jsem nenašel směr a klíčový chyt. Škoda. Filip s odfukováním a s občasným „Č“ cestu úspěšně zdolal. Terka vyluštila pár křížovek a Mecák si něco polezl na druhém a pak jeli na kolo. Vašek pokoušel v Jipp Allett za 8+. Zkoušel jsem jeho taktiku a dal jsem si šlofíčka. Když jsem se vzbudil, tak spal jak Vašek, tak Filip. Našli jsme si starou cestu za 6-, na pohled první logickou cestu, kterou byla Rote Wand historicky zdolána. Cesta vedla krásně zprava doleva přes „slabiny“ stěny do krátkého kouta a přes vzdušný traverz na travnatý schod. Na tomto schodu udělal Filip štand a shora mě odjistil. Ze štandu jsem pokračoval já přes drny do nízkého koutu, kde jsem provázal hodiny a dolezl až na „vrchol“. K mému úžasu jsem vylezl přímo k vyhlídkové lavičce, z které jsem Filipa odjistil. Vašek ve spánku opět nakrokoval a 8+ tam poslal. Mecák s Terkou se vrátili, aby se s námi rozloučili a kousek po šesté jsme již směřovali domů.

Vašek v Limbus Enterprise 8

TOPO druhého dne 1

TOPO druhého dne 2

ptá

No hand za 8+

Příprava na cestu

Štrůdlrád Grossglockner

Příznivá předpověď na neděli znamená, že v pátek večer po práci razíme směr Rakousko. Cíl - výstup hřebenem Stüdlgrat na Grossglockner. S tímto vyjíždíme pod nejvyšší vrchol Rakouska. Sýbák opětovně největší brzda, ale to není nic nového. Matlal ještě mačky - za ně i za matlání patří dodatečný dík. Jedeme tři, poslední slepic Zhoř čeká už od šesti v Českých Budějovicích, kam dorážíme s hodinovým spožděním. Cesta naprosto v pohodě. Na parkoviště v Kals am Grossglockner jsme dorazili asi v jednu hodinu ráno a rovnou na karimatku a do spacáku. Po osmé hodině nás probudili kapky deště. Schovali jsme se do auta, kde jsme posnídali a pohnili. Bylo celkem zataženo, ale místy se utrhly modré kousky oblohy, které nesly příznivou změnu k lepšímu. Vrchol nám zůstal prozatím ukryt. Vašek opět domatlával. Program na sobotu byl jasný. Získat místo na Stüdlhütte, obhlédnout nástup na hřeben a jít brzo do regálu. Vyrazili jsme něco po jedenácté hodině. Kluci nasadili celkem tempo a tak jsme místo tří hodin dle pana ukazatele šli hodinu a půl. U hütte to pěkně fičelo. Pro nejisté místo si prý máme přijít až v pět odpoledne. Nabalil jsem na sebe vše co jsem měl a venku jsme uvařili Liptovskou gulášovou. Počasí vypadalo příznivě. Asi ve tři jsme šli na kávu a na radlera. Přisedli si k nám tři maďarští horolezci a navíc na nás nasedla jakási únava a tak jsme všichni tři  u stolu usnuli.

Paštika Májka a solingen nůž...

Liptovská

„Guys? Guys?“ Probudilo nás z provizorního spánku. Nakonec s maďarů vypadlo, že mají objednaný nocleh, ale že už půjdou dnes dolů a podle toho jak vypadáme, tak nám ho rádi přenechají. Paráda. Ještě před pátou hodinou jsme vyrazili přes ledovec k nástupu cesty. Navázaní jsme překonali ledovec a celkem bezproblému jsme (já) nástup našli. Obloha byla už v tuto dobu dobře naladěna na náš výstup. Na socku jsme uvařili večeři v závětří hütte. Cibule ještě nikomu neublížila a tak jsme si k ní dali brokolicovou a poličan. V devět jsme ulehli ke spánku. Shodli jsme se druhý den, že to co jsme všichni tři předvedli se však spánkem nazvat nedalo. Vstávali jsme ve tři ráno. Uvařili jsme ovesnou hmotu s banánem a čokoládou. Kousek po čtvrté vyrážíme. Cestu pod nástup zvládáme bez problémů. Panuje mezi námi jakési flatulační napětí, že by včerejší cibule? Pod nástupem sundáváme mačky a naše lanové družstvo v pořadí Sýba – Kořínek – Zhoř vyráží toho dne jako první do hřebenu Stüdlgrat. Vašek poctivě a dobře průběžněje zakládá jištění a Radim vzadu sbírá. Postupujeme celkem rychle. Největší riziko zatím panuje u mě v kalhotách, jelikož flatulace již není z bezpečnostních důvodů možná a tak držím. S rostoucí výškou a klesajícím tlakem se toto riziko zvyšuje. Na frühstückplatz jsme posnídali a pustili před nás koedukovanou dvojici horolezců. Lezení nebylo nijak obtížné a myslím, že jsme si ho všichni užívali. Zjistili jsme ale, že nejsme tak rychlí jak jsme mysleli, jelikož nás začali předbíhat (doslova) další lanová družstva. Grossglockner je velmi populární, což znamená hodně lidí. Hodně lidí znamená, že sem míří i jedinci bez patřičného vybavení. Co se dělo nebudu popisovat ani komentovat. Při výstupu hřebenem bylo opravdu na co koukat. Krásná exponovaná místa nad ledovcem, sluncem zbarvené vrcholky okolního hřebene a modrá obloha. Vrcholu jsme dosáhli v 8:40. Dali jsme vyrcholovou klobásu, pokochali se a normálkou jsme začali klesat k Erzherzog Johann Hütte. Normálkou šlo ještě více lidí než naším hřebenem. Vašek si začal stěžovat, že je mu z mojí klobásy blbě. Houby z klobásy, jak jsme slezli o kousek níž, už mu bylo zase dobře. U Erzherzoga Johanna jsem konečně mohl ulevit tlakem a výškou zmítané útroby. Pochopitelně jsme se zde již odvázali a sundali mačky. Takto už jsme sestoupili až zpět ke Stüdlhütte, kam jsme dorazili kousek po jedenácté hodině.

vrcholová klobása

Na chatě jsme dali ještě hodinku spánku, radlera a kávičku. Dojedli jsme poslední zbytky a vyrazili jsme směr auto. Sestup nebyl dlouhý, ale měli jsme toho celkem dost. Vyjeli jsme směr zpět před pátou hodinou. V Kufsteinu jsme dali gyros, bosna speciál a čínskou sušenku štěstí pro další alpské vrcholy.



Odkaz na TOPO