Ploučnický Sajgón

 Chlapci chtěli navázat na loňskou Ohři a doufejme, že se ze zářijové „vody“ stane tradice. Po zvláštní diskusi nakonec vyhrála varianta Slepic Ploučnic, které ve vítězství hodně přidal název – aspoň tedy u mě. Hanz se ujal organizace a Mimoňských skautů objednal lodě. Původní plán počítal s pátečním odjezdem, ale předpověď počasí odjezd posunula až na sobotní ráno. Posun odjezdu mi celkem vyhovoval, jelikož jsem stihnul koupit ještě smeták a smetáček do bytu. U Hanze jsme se měli sejít všichni, ale Vašek v průběhu večera zavolal, že nemá kalící náladu a že nakonec pojede sám nebo co. Hroznej blábol. Poznali jsme Pavlovu přítelkyni Terku, popili víno z Billy v akci, a i když jsme s Baruchou přišli již sbalení, odešli jsme přespat do naší nové hromádky.

Ráno opravdu vydatně pršelo a už v šest čtyřicet byl sraz na autobusáku v Holešovicích, kde jsme samozřejmě byli první. Jako druhý přišel nečekaně Vašek. Hanz s Bárou, Pavlem a Terkou doběhli těsně před odjezdem autobusu. Lodě nám měli být dovezeny do Novin pod Ralskem, kde nás těsně po deváté vyplivl autobus. V místní samoobsluze, která by bezkonkurenčně sklízela úspěchy v muzeu normalizace, jsme dokoupili poslední zásoby a vzácného sklepmistra. Jiné bílé víno neměli, ale příští sobotu má prý dorazit vynikající chardonnay. Poprvé jsme také viděli říčku Ploučnici, kterou jsme měli v plánu sjet. Nikdo Hanzovi nevěřil, že je to opravdu ona. Byla. Kousek za vesnicí, jsme našli slečnu skautku z Mimoně i s našimi loděmi. Dozvěděl jsem se tu, že na sms od Hanze s otázkou kolik chci barelů, jsem zřejmě měl odpovědět. Tak jsme nakonec měli jeden barel na loď a i to se dalo zvládnout. Já jsem osobně čekal, že na řece budeme sami, ale opak byl pravdou. Vodáků bylo před ploučnickou průrvou, kde jsme plavbu začínali, na můj vkus až moc. Bylo tu taky mnoho dětí, které měli mnoho keců. Jeden pořád otravoval „já už chci jet“ a druhý zase „ já se bojim, já se bojim, já chci větší loď“. Nějak jsme narvali věci do barelů a igelitek a vyrazili vstříc průrvě. Ploučnická průrva je jakýsi umělo-přírodně vytesaný kaňon do měkkého pískovce končící v černé díře. Do jaké míry se na jeho tvorbě podílela příroda, mi není jasné, ale mám v plánu si to zjistit. Díra nás vyplivla přes malý schod do klidné „zátoky“ a kolem sámošky jsme již pluli směr Mimoň.

Barča u kormidla

Nechal jsem Barču na začátku u kormidla, ale nějak to nešlo, tak jsme se nakonec po chvilce vystřídali. Ploučnice si to celkem svištěla, žádnej volej. Před prvním jezem jsme na sebe čekali a taky jsme se pokochali krásným cvaknutím slavného pana Tajovského z VŠE. Nějak jsme s Barčou nezvládli přípravu, co se týče proviantu a tak jsme skočili v Mimoni na pizzu. Po Mimoni začal slovy Hanze „ten pravý ploučnický sajgon“. Už tak úzký tok říčky najednou ještě více zúžil všelijaký porost, popadané stromy a to jak horizontálně, tak vertikálně. Často jsme museli podplouvat padlé kmeny, o které jsme odírali čnící části těla, jako nosy, uši či pozadí. Vašek nakonec uplatňoval i přelézací techniku. Kdyby byl býval stav vody o pár centimetrů výše, byla by sjízdnost poměrně zajímavější a moc si to ani nechci představovat. Ploučnický sajgon navíc ještě meandruje a to znamená slalom v místním mangrove mezi padlými kmeny a různými dalšími překážkami. Vodácké zkušenosti tento terén zcela jistě prověří. Dojeli jsme na Boreček, kde jsme dali jednoho motýla a vyžebrali nějakou malinovku od zde končících vodáků. Dále Ploučnice pokračovala v meandrujícím rytmu až do rozlehlé nivy, kde jsme hledali místo na přespání. Hanz měl místo načtené z mapy a orientaci v meandrech jsme dolaďovali pomocí GPS. Nakonec jsme asi přistáli podle Hanzových představ. V plánu byl i západ slunce, který se nám povedlo odlovit z nedalekého pískovcového vrcholku. Vrchol nabídl pohled od ještědského hřebenu až po Lužické hory. Viditelnost byla skvělá a slunce to všechno krásně do ruda osvítilo. Nádhera. Cestou zpátky jsme si s Vaškem sebrali světelné meče, jenže Vaška přemohla temná strana síly. Když udeřil svým „lightsaberem“ do stromu uštědřil mi slušnou ránu odštěpkem klacku do zátylku. Hajzl. Cestou jsme sebrali pár mokrých dřevin a dotáhli je do našeho tábořiště. Rozdělali jsme oheň, uvařili večeři a rozjeli sklepmistra.

Jen tak tak...

V noci mi bylo tak akorát. Ráno nás přivítalo sluníčko a kousek po deváté jsme již znovu pluli. Ploučnice si to ještě chvíli meandrovala nivou a Barucha mi vysvětlovala fluviální procesy a pojmy. U starého mlýna jsme si užili jez a pak jsme v nějakém koutě říčky poobědvali. Cesta na konečnou do České Lípy netrvala dlouho a před čtvrtou jsme měli již odevzdané lodě. S mezinárodní pomocí jsme našli autobusák i vlakáč a já dokonce pozdravil místečko, kde jsem prodával na Vánoce kapry. Poznal jsem tu dokonce i známé tváře místních bezdomovců. Jako nadlidský výkon se ukázalo hledání hospody, kde by nám něco uvařili. Nakonec se nám to povedlo v místním hotelu, ale i tak to byl celkem zážitek. Autobus jsme stihli a krásně si zpět do Prahy pohnili.

za fotky díky Hanzoj