 |
| Uzly v cíli |
S Barušou jsme s v kategorii MŽ zúčastnili nestandardního
survivalového závodu s názvem Přežít Kladno. První dvojice startovaly na Kladenském
sletišti od devíti hodin, ale ta naše s názvem podle indonéského pokrmu
Ayam bakkar, vystartovala až v hodin deset. Myšlenka závodu byla celkem
zajímavá. Celkem šlo pořadatelům zřejmě o to, aby účastníkům představili Kladno
v celé své „kráse“. Závod byl koncipován jako orienťák na kole
s volným postupem kontrol, na kterých většinou byl nějaký úkol. Na každé kontrole se navíc měřily stopčasy, které byly v cíli odečteny z celkového času. Mapa nabízela pouze jeden logický postup, jelikož jedna z prvních kontrol
druhého možného postupu otevírala až v jedenáct. Přes kladenský Kaufland jsme
dovalili k místní bažantnici, kde byla naše první kontrola. Zapamatovali
jsme si čas příjezdu a počkali jsme si asi čtvrt hodinky. Splnění kontroly
spočívalo ve střelbě z paintballové pistole na terč. Asistovala tomu kladenská městská policie. Střelba nicméně nebyla obyčejná, jelikož
každý z dvojice musel odstřílet v sedě na svém kole a druhý z dvojice
ho u toho držel. Já jsem netrefil ani jeden terč a Barča zasáhla jednou. Celkem
na pohodu jsme posléze po cyklostezce nad Svatým Janem odlovili další kontrolu
včetně zašifrované indicie. Šifra ukrývala souřadnice cíle. Pokračovali jsme do
kladenské průmyslové zóny, kde na místním polygonu Singing Rock Barča zdolala
desetimetrový provazový žebřík. Další kontrola byla nedaleko a spočívala
v dovednostní jízdě s paletovým vozíkem. Stop čas byl 40 minut. Následující kontrola byla v kladenské
štěrkovně, kde jsme cvakli kleštěmi a měli se naučit čtveřici uzlů, které jsme
měli v cíli předvést. Uzly jsme naštěstí všechny uměli. Na další
stanoviště to bylo opět kousek a to byl kámen úrazu celého závodu. Strávili jsme tu opět
dlouhý stop čas, tentokrát skoro hodinku. Složili jsme tu skládačku z topenářských
trubek, jeli cvaknout další kontrolu a sebrat další šifru do nedaleké rokle. Poslední kontrola, kterou jsme ještě vzali, se nacházela ve skanzenu Mayrau a
spočívala ve výlezu na místní padesátimetrový komín. Nicméně jsme si museli dvě hodiny počkat. Při výlezu mě pan asistent zapomněl cvaknout do
lana a tak jsem byl jištěn jen na jakési kolejnici podél žebříku. Nahoře jsem
si vytáhl lano, cvakl se a seběhl dolů.
Označení kontrol na mapě bylo nešťastné a zakrylo tak, že cesta, která se
jevila, že ke kontrole vede, nakonec vedla na strmý kopec nad ní. Nejvíc mě
mrzí, že jsem měl dvě hodiny na to si vzít mapu a podívat se na tento postup. Naštval
jsem se především na sebe a trošku jsem vytekl. Barborce kápla slzička a mě
došlo, že jsme si závod přijeli především užít. Dlouhé čekání jsem si ale
upřímně neužíval. Na slalom s kolečkem hnoje a na házení nožů jsme se tedy
vykašlali a jeli jsme rovnou podle šifry do cíle, který byl nečekaně na stejném
místě jako start. V cíli jsme měli z bazénu vylovit kus lana a na něm
předvést naučené uzly. Automaticky jsem se začal svlékat, ale Barucha se prý
potřebovala schladit. Účel to splnilo, Barucha se schladila a slzička se zamáčkla,
ale pro lano se potopit nedokázala a tak jsem musel nastoupit já. Uzly Barča
předvedla bez zaváhání a tím to pro nás skončilo. Paní organizátorka se divila,
že nám scházejí kontroly. Řekl jsem ji, že nás nebavilo čekání a tak jsme po
komíně jeli rovnou do cíle a že nás může diskvalifikovat. Dali jsme guláš a
jeli koupit pračku.
Po víkendu jsem otevřel stránky závodu a s údivem jsem se dozvěděl, že
jsme skončili druzí, což mi není úplně jasné. Přežít Kladno je každopádně
zajímavý koncept. Je to něco jiného než jsem byl dosud zvyklý, ale zcela jistě
má tento závod mezi ostatními své místo. Jen je potřeba pro příští ročníky
koncept lépe propracovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat