Nejvyšším bodem
indonéského ostrova Jáva je sopka Semeru, která je známá také pod názvem
Mahameru. Sopka je aktivní, ale při patřičném respektu je výstup na ni poměrně
bezpečný. Většina lidí co navštíví Jávu, tuto horu zahlédne při návštěvě
turisty prošpikovaného kráteru Bromo, ale již zlomek se jich k ní vydá.
Kráter Bromo a jeho okolí je opravdu fotogenickým místem a nejenom za ranního
rozbřesku stojí za návštěvu. Jeden z důvodu proč na Semeru nemíří cestovní
agentury s turisty je fakt, že se pod vrchol nelze přiblížit dopravními
prostředky, jak je tomu zvykem právě kolem kráteru Bromo a na jiných místech
Jávy. Okolí kráteru se každý den promění v jedno velké parkoviště a na
schody, které vedou na okraj kráteru, se stojí fronta. Z těchto důvodů je
lepší navštívit okraj kráteru až ve večerních hodinách, kdy je okolí Bromo
poměrně bez lidí.
 |
| Mořem prachu k Bromo |
Cesta na vrchol
začíná v malé vesničce Ranu Pane, kam se dá dostat od Bromo autem, ale
také pěšky. Cesta vede přes takzvané „moře prachu“ kaldery Tengger a pěšky
zabere 4 hodiny. Cestu po svých lze jenom doporučit a při východu slunce není
„silnice“ přes kalderu příliš frekventovaná. Moře prachu postupně začíná
prorůstat vegetací a okolí se začne více zelenat. Lze zde najít i celkem pěkná
místa pro stan, voda zde nicméně ale není. Prašná cesta se mění
v dlážděnou silničku, která stoupá na okraj kaldery. Cesta do Ranu Pane se
pak vrací po hřebínku okraje kaldery a je z ní krásný výhled na celou
kalderu. Teoreticky si lze cestu zkrátit výšlapem hřebínku, ale jsou zde pouze
jakési „kozí stezky“ a nelze to doporučit. Po výhledech není již cesta moc
zajímává, ale je možné si zastavit auto nebo náklaďák, kterých tu jezdí už
více. Zde se také poprvé objeví Semeru se svým občasným „pšouknutím“. Ranu Pane
stojí za návětěvu samo o sobě. Je zde příjemné klima a dobré podmínky pro
zemědělství. Okolí vesnice je pěkně zvlněné, ale to pěstování zelí, cibule,
fazolí, hrachu a dalším plodinám nijak nebrání. Políčka mají mnohdy takový
sklon, že se někdy i na jejich svazích tvoří „laviny“ z hlíny. „Centrum“
vesnice se nachází kolem jezera Pane, podle kterého se celá osada jmenuje.
(Ranu = jezero). Spíš než jako jezero, ale působí jako rybníček. Kousek od
jezera je zázemí správy národního parku Bromo Tengger Semeru, kde je potřeba se
zaregistrovat a zaplatit povolení za vstup do parku a fotoaparát. Cena na osobu
je 25 000 IDR a 5 000 IDR za fotoaparát (za videokameru je to
25 000 IDR). Součástí povolení jsou i pravidla pohybu v parku, kde je
napsáno, že vstup na vrchol sopky je možný pouze v ranních hodinách
s tím, že vrchol je nutné opustit do osmé hodiny ranní. Toto pravidlo je
dodržováno. Pravidlo které se ale v parku nedodržuje, je zákaz odhazování
odpadků. Tento fakt může výstup celkem znechutit, jelikož indonésští turisté,
kteří jsou nejčastějšími návštěvníky parku si domácího přírodního bohatství
příliš necení a odpadky odhazují na zem kolem cesty.
 |
| Kaldera Tengger |
Samotný výstup lze
zvládnout za dva dny, ale je potřeba jej naplánovat tak, aby bylo dosaženo vrcholu
ve zmíněných časech. Co by se stalo, kdyby se to nedodrželo jsme se nikde
nedozvěděli, nicméně nechat si ujít východ slunce z „trůnu bohů“ by byla
opravdu škoda. My sami jsme si pravidla přečetli až pozdě a tak jsme strávili
krásné odpoledne na úpatí sopky. Cesta z vrcholu do Ranu Pane je pak
zvládnutelná v rámci jednoho dne, ale je to celkem nálož. Na výstupové
cestě jsou celkem tři místa na přespání a jeden zdroj vody, který je bezpečně
pitelný i bez filtrace.
 |
| Ranu Kumbolo |
Po registraci se
pokračuje po silnici mezi políčky až k vítací bráně nad silnicí, před ní
je odbočka doprava. Kousek za odbočkou je rozcestí, kdy cesta uhýbá doleva do
svahu. Cesta je tu již značena žlutými betonovými patníky. Po chvíli je dokonce
cesta vydlážděná. Cesta vede poměrně zajímavým lesem, kerý tvoří mimojiné palmy
a lišejníkem poroslté stromy. Lze se tu setkat s opicemi. Na prvním úseku
mezi Ranu Pane a Ranu Kumbolo (první místo, kde lze postavit stan) se nachází
celkem čtyři přístřešky. Od třetího přístřešku je to necelá hodina chůze
k pěknému jezeru Kumbolo, kde lze postavit stan. Na nejvzdálenější straně
jezera jsou dvě chatky a stanují zde především místní. Není to ale hezké místo
na nocleh. Chatky jsou vybydlené a kolem je spousta odpadků. Kolem jezera je
ale poměrně hodně dalších krásnějších míst na stan. Okolí jezera je zřejmě
nejchladnějším místem z celého výstupu. V noci mohou teploty spadnout
až na jednociferná čísla a prý tam i mrzne. Nám stačil letní spacák
s komfortem kolem deseti stupňů, ale teplejší by se snesl. Počasí obecně
je přívětivější než „dole“, ale přes den je teplota na úrovni hezkého letního
dne v Čechách. Pro místní turisty to jsou ale „zimní teploty“ a jsou na ně
patřičně vybaveni. Mladý skaut v péřovce a kulichu, který šel se mnou pro
vodu mi říkal, že musím být z nějaké chladné země, když jsem jen
v trenkách a tričku. Pro indonéské turisty se základní výbava pro podobný
výstup skládá z žabek nebo sandálů, péřovky, šály a zimních rukavic.
Především za zmíněné obutí jim patří velká poklona. Od Ranu Kumbolo
k dalšímu tábořišti Kalimati lze dojít do dvou hodin. Cesta najdříve
vystoupá do sedla, které často sedí v mracích. Ze sedla již cesta kledá do
tábořiště Kalimati. Charakter cesty je úplně odlišný než předchozího úseku. Je
tu vysoká tráva a stromy oslišného vzrůstu a vzhledu.
 |
| Východ slunce z vrcholu Semeru |
V Kalimati je
další vybydlený přístřešek. Asi patnáct minut od tábořiště lze doplnit zásoby
vody. Najít pramen není složité. Při příchodu od Ranu Kumbolo jde napravo od
přístřešku znatelná pěšina, která posléze sestoupí do vyschlého koryta říčky.
Korytem říčky je to asi deset minut k prameni, který je při příchodu
slyšet a samotný pramen je trubka a okap u zarostlé kamenné stěnky. Kalimati je
zřejmě nejvhodnější základnou pro zdolání vrcholu Semeru, nicméně stan lze
postavit ještě ve vyšších úsecích výstupu. Od Kalimati začíná strmé stoupání
již na samotný vrchol vulkánu. My jsme stanovali v místě Arcopodo, které
je označené žlutou cedulí. Kousek za títmto místem již mizí stromy a poslední
úsek cesty vede již sopečným prachem a kameny. Tento poslední úsek je
nejobtížnější z celého výstupu. Ve dne to ani tak nevypadá, ale opravdu to
není zadarmo. Z Kalimati lze vrcholu dosáhnout do tří hodin a
z Arcopodo pak do dvou hodin. Slunce vychází kousek po páté hodině a stojí
za to si ta na jeho východ načasovat. Samotný výstup v sopečném materiálu
lze přirovnat k výstupu na obrovskou hromadu písku. Je to celkem únavné a
úmorné. Cesta se mění téměř pod nohama. Není se moc čeho přidržet, jen občas
jsou na cestě nápomocné kameny a proto je celkem na místě si přibalit trekové
hole. Pohory se taky hodí, ale jak dokazují místní, lze vrcholu dosáhnout
v sandálech, žabkách nebo dokonce jen v ponožkách. Rozbité žabky a
utržené podrážky cestou často potkáte.
 |
| Stín sopky |
Až začne strmost
výstupu pomalu uvadat, je vyhráno. Většina místních turistů oslavuje dosažení
vrcholu radostným výkřikem „punčák“, což vrchol také znamená. Před východem
slunce je na nahoře poměrně chladno a je dobré si přibalit něco teplejšího.
Kráter Semeru je kousek od vrcholu, ale nedoporučuje se přibližovat k jeho
okraji. Každých 15-30 minut „pšoukne“ kráter do vzduchu obláček a pokud ještě
nevyšlo slunce, lze zahlédnout i vystřikující lávu. Na vrcholu vlaje indonéská
vlajka a výhled kolem do kola je impozantní a pro lidi zvyklé zdolávat vrcholy
ve zvlněných pohořích, je neznámé panorama dechberoucí. Sopka je
tříapůltisícový solitér, kolem kterého skoro žádné další vrcholky nejsou.
Pohled na stín, který při východu slunce sopka vrhá, opravdu sebere dech.
Sestup dolů je ve srovnání s výstupem hračka. Je to dokonce i celkem
zábavné, jelikož metry které vám při výstupu popel odečítal, vám najednou
přičítá a sypký úsek lze zdolat za třetinu času výstupu. Vrátit se do Ranu
Pane, lze pouze stejnou cestou. U Ranu Kumbolo je prý ještě alternativa staré
cesty, která se však nepoužívá a lze tedy předpokládat, že bude zarostlá. Pokud
opustíte vrchol kolem šesté hodiny raní, lze Ranu Pane dosáhnout do třetí
hodiny odpolední. V Ranu Pane je potřeba se „odregistrovat“. Před
kanceláří parku je možné sehnat odvoz. Nejlevnějí vyjde cesta na korbě
náklaďáku do Tumpang. I tak ale zaplatíte 30 000 IDR za jednoho, pokud se
vám nepodaří usmlouvat někoho jiného. Na Jávě je ještě dost možností na zdolání
sopek, ale Semeru patří mezi vrcholy, které byste si neměli nechat ujít.
Potřebné vybavení:
stan, spacák, čelová svítilna
Jídlo a voda:
základní potraviny lze koupit v Ranu Pane a uvaří vám tu i nějaké jídlo,
vodu jemožné doplnit v Kalimati (viz mapa)
Doporučené
vybavení: trekové hole
Obtížnost: lze
zdolat v žabkách
„Guys? Guys?“
Probudilo nás z provizorního spánku. Nakonec s maďarů vypadlo, že
mají objednaný nocleh, ale že už půjdou dnes dolů a podle toho jak vypadáme,
tak nám ho rádi přenechají. Paráda. Ještě před pátou hodinou jsme vyrazili přes ledovec k nástupu
cesty. Navázaní jsme překonali ledovec a celkem bezproblému jsme
(já) nástup našli. Obloha byla už v tuto dobu dobře naladěna na náš výstup.
Na socku jsme uvařili večeři v závětří hütte. Cibule ještě nikomu
neublížila a tak jsme si k ní dali brokolicovou a poličan. V devět jsme
ulehli ke spánku. Shodli jsme se druhý den, že to co jsme všichni tři předvedli
se však spánkem nazvat nedalo. Vstávali jsme ve tři ráno. Uvařili jsme ovesnou
hmotu s banánem a čokoládou. Kousek po čtvrté vyrážíme. Cestu pod nástup
zvládáme bez problémů. Panuje mezi námi jakési flatulační napětí, že by
včerejší cibule? Pod nástupem sundáváme mačky a naše lanové družstvo v pořadí
Sýba – Kořínek – Zhoř vyráží toho dne jako první do hřebenu Stüdlgrat. Vašek
poctivě a dobře průběžněje zakládá jištění a Radim vzadu sbírá. Postupujeme
celkem rychle. Největší riziko zatím panuje u mě v kalhotách, jelikož
flatulace již není z bezpečnostních důvodů možná a tak držím. S rostoucí
výškou a klesajícím tlakem se toto riziko zvyšuje. Na frühstückplatz jsme posnídali a
pustili před nás koedukovanou dvojici horolezců. Lezení nebylo nijak obtížné a
myslím, že jsme si ho všichni užívali. Zjistili jsme ale, že nejsme tak rychlí
jak jsme mysleli, jelikož nás začali předbíhat (doslova) další lanová družstva.
Grossglockner je velmi populární, což znamená hodně lidí. Hodně lidí znamená,
že sem míří i jedinci bez patřičného vybavení. Co se dělo nebudu popisovat ani komentovat. Při výstupu hřebenem
bylo opravdu na co koukat. Krásná exponovaná místa nad ledovcem, sluncem zbarvené
vrcholky okolního hřebene a modrá obloha. Vrcholu jsme dosáhli v 8:40.
Dali jsme vyrcholovou klobásu, pokochali se a normálkou jsme začali klesat k Erzherzog Johann Hütte. Normálkou šlo ještě více lidí než naším hřebenem. Vašek si začal stěžovat,
že je mu z mojí klobásy blbě. Houby z klobásy, jak jsme slezli o
kousek níž, už mu bylo zase dobře. U Erzherzoga Johanna jsem konečně mohl ulevit tlakem a výškou zmítané útroby. Pochopitelně jsme se zde již odvázali a sundali mačky. Takto už jsme sestoupili až zpět ke Stüdlhütte, kam jsme dorazili kousek po jedenácté hodině.
